Přeskočit navigaci

Sestra Elvíra 

Naše specialita: láska
Sestra Elvíra, zakladatelka společenství „Cenacolo“ k léčení drogově závislých

Dům byl na spadnutí, dveře a okna rozbité, žádné postele, žádné židle, žádné nářadí, žádné příbory. Lidé neměli radost ze své přítomnosti. Peněz samozřejmě také nebylo. Tak začalo první Večeřadlo - Cenacolo. Dnes po dvaceti letech má společenství po celém světě 45 domů. 400 mladých zde hledá uzdravení a 80 % z nich je po odchodu skutečně trvale uzdravených.

Jak mohlo všechno to povstat z iniciativy jediné ženy? Tato žena není ani lékařkou, ani psycholožkou a vůbec nestudovala psychiatrii. Je to normální? Ona sama nenechává nikoho na pochybách, že to není její dílo, nýbrž že šla jen za Božím voláním a dělala všechno to, co si sama ani představit neuměla. „Vždy jsem si byla vědoma svých vlastních omezení. Kdyby to záleželo jen na mně, jistě bych netrávila 24 hodin denně s drogově závislými. Ale Duch Svatý ve mně zanítil velký oheň. Mám drogově závislé, alkoholiky a vyhoštěnce ve svém srdci. Chtěla jsem jim otevřít dveře. A jako Bohu zasvěcená osoba jsem věděla, že je to možné, že Bůh působí skrze moji křehkost a neschopnost.“ Přesto, není to normální, když žena, plná důvěry v Boha, se pustí do tak nebezpečného dobrodružství. Tato žena je Italka a jmenuje se sestra Elvíra.

V jejích očích je světlo, celá její bytost září, zdá se, že to všechno vychází z jejího nitra a fascinuje každého, kdo se s ní seznámí. Samovolně vzniká v člověku přání mít ji na dosah a znovu a znovu čerpat z její hluboké radosti.

Jaká je to víra! Jaká milost se zrcadlí v jejím životě! Čerpá snad svou sílu a výdrž ze svého bezstarostného dětství?

Rita Anežka Petrozzi - tak zní její občanské jméno - neměla právě lehké dětství. Její rodiče měli sedm dětí. Otec byl prostý zemědělský dělník. Když měla Rita tři roky, narukoval čtyřicetiletý otec do války. Rodina se odstěhovala ze Sory jihovýchodně od Říma do Piemontu, kde byl otec umístěn.

Rodiče byli věřící a snažili se v těžkých dobách žít podle vůle Boží. Ale otec byl alkoholik. Každé tři měsíce byl opilý a ztrácel veškerý cit pro odpovědnost. To ho po válce stálo pracovní místo. Rodina žila ve velmi stísněných poměrech. Dvě děvčata spala v kuchyni a chlapci jeden přes druhého v malém pokojíku.

 
 

Mezi obdobími poznamenanými alkoholem byl otec nicméně příkladem dobrého vychovatele a měl velkou úctu k druhým lidem. „Nikde jsme si nesměli vzít ani párátko. Otec by ho odnesl zpátky,“ vypraví mi sestra Elvíra a není v tom ani náznak výčitky. A pokračuje: „Mám také krásné vzpomínky na svého otce. Dnes vidím, že to byla důležitá škola života pro moji pozdější práci. Bůh mi dal již ve čtyřech letech do rukou prvního závislého.“

Záhy muselo děvče doma nahrazovat matku. „Když musela matka v týdnu pracovat ve městě jako zdravotní sestra, byly jsme my děti s otcem dlouho samy, i ve fázích s alkoholem. V té době se otec velice změnil. Neuvědomoval si tehdy, že jsem ještě malá, a já jsem měla strach, když mě pozdě večer vytáhl z postele, abych mu šla pro cigarety. Když jsem pak za měsíčního svitu musela přejít přes náměstí a stromy se podivně ohýbaly ve větru, měla jsem strach. Ale učila jsem se tento strach přemáhat. Proto se dnes už nebojím.“ A když je otec doma opilý a není schopen sám nic udělat, musí mu Rita připravit postel. Tak bylo její dětství dobrou přípravou pro její pozdější práci mezi závislými.

Poznala i bídu. Malá Rita by ráda chodila v neděli do kostela, ale sestry v oratoři jí vysvětlily, že nemůže, protože (má dvanáct roků) nemá boty. Cítí se jako malé cikánské děvče. Rita tehdy viděla, že se nemůže účastnit bohoslužeb, ale dnes soudí: „Já bych takové děvče raději v náručí sama zanesla do kostela.“ Když v kostele nikdo není, vstoupí tam, posadí se před sochu Panny Marie Lurdské a dívá se na ni. A Panna Maria shlíží na ni. Tyto rozhovory beze slov hluboce utkvěly v srdci děvčete a právě proto dnes tak důvěřuje Matce Boží. Když má matka starosti, otevře okno, podívá se směrem k svatyni a modlí se: „Milá Matko Boží, postarej se o to.“

Dnes sestra Elvíra poznává, že se mohla ze stínů svého dětství mnoho naučit, což ji dělá vnitřně svobodnou: že je třeba se dělit s ještě chudšími, že nezáleží na zevnějšku, že je možno se obejít bez mnoha věcí, že člověk musí být hrdý a šťastný z toho, co sám skutečně je. „Všechno je na tobě dobré, tak jak jsi,“ řekla jí matka jednoho dne, když oči dcery utkvěly na klobouku a lakovaných střevících její přítelkyně.

„Žádné věno nám děvčatům dát nemohla, ale největším darem jsme byly my samy, tak jak nás vychovala. Moje matka nám dala sebeúctu, blíženskou lásku, naději a důvěru k životu,“ vzpomíná sestra Elvíra vděčně. I Kříži měly důvěřovat. „Moje matka neustále říkala: ‚Svatý kříži Boží, neopouštěj nás!’ Říkám si to ještě dnes. Nikoliv - Svatý kříži, odejdi a pošli mi trochu prozřetelnosti, nýbrž - Svatý kříži Boží, nikdy mě neopouštěj!“

 
 

Matka otce ustavičně omlouvala a vyzývala děti, aby ho vždy respektovaly. Měly se naučit smýšlet o druhých jen dobře. „Zažili jsme v rodině pravé světlo lásky, a někdy i světlo takové temné,“ popisuje sestra Elvíra životně důležité zkušenosti svého mládí.

V 19 letech po skončení školní docházky se rozhodne vstoupit do řeholního společenství sester. Sloužit - to se stalo součástí její přirozenosti. „Pracovat, abych darovala radost, to byla moje vášeň: služba, láska, odpuštění, chudí. To všechno mě přitahovalo.“ Ve společenství „Sester lásky“ dostala jméno Elvíra, což etymologicky znamená silná žena. Je to náhoda?

Tak rostly v jejím srdci impulzy živené Duchem Svatým. „Ale jak vyložit Ducha Svatého?“ ptá se mě sestra s úsměvem. „Bylo těžké vysvětlit to mým představeným. Domnívaly se, že nemám potřebnou kvalifikaci a ani dostatek zkušeností s takovou mládeží.“

Musela čekat šest let, až to konečně v roce 1983 dospělo tak daleko, že dostala povolení. Starosta v Saluzzo, kterému předložila svůj projekt, uvěřil v její věc. Pronajal jí zchátralý dům. A tak v červenci 1983 ve svých 46 letech otevírá první ze svých 45 domů. Připojí se k ní další sestra a jedna Bohu zasvěcená učitelka.

„Dům byl vlastně neobyvatelný. Nebylo tam nic. Představené se zoufale chytaly za hlavu. Ale já jsem byla šťastná a cítila jsem, že se přede mnou otevírá cesta k něčemu velkému. Viděla jsem již tehdy to velkolepé, co dnes existuje. A cítila jsem Pána vedle sebe a jakou sílu a odvahu mohu přijmout od Matky Boží.“ Již za tři týdny stáli tři zpustlí hoši přede dveřmi a ptali se, zda mohou zůstat. „Uslyšeli, že jsem otevřela dům pro narkomany. Nejdříve spali všichni na podlaze, jedli rukama. I sestry se učily žít život drogově závislých: bez lůžka, bez jídla, vyhoštění.“

Teď vyvstala otázka: Jak takové mladíky zaměstnat? V domě, který potřebuje tolik oprav, nebylo žádné nářadí. Tu začala pracovat Prozřetelnost. V sobotu se koná trh. Sestra Elvíra jde toužebně obstarat nářadí, které tak nutně potřebuje. „Tu se vedle mě zastavil jeden pán. Zeptal se: ‚Sestro, potřebujete něco?’ ‚Ano, ale nemám peníze.’ ‚To není problém. Vybírejte a já to pak zaplatím.’ To bylo první znamení, které mi přivedlo před oči Boží dílo.“

 
 

25 let provádí ve společenství přidělené práce. Přitom se dívá na rodiny v okolí a poznává, že mladí lidé jsou opuštění, vyhoštění konzumní společností, ve které oba rodiče musí pracovat, aby si zajistili vyšší životní standard. Říkají, že jejich děti se musí mít jednou lépe. Ale při všech vydělaných penězích a námaze, aby se mohla splnit přání, zapomíná se na péči, aby děti byly dobré, vědomy si své odpovědnosti, opravdu šťastné. Rozhovory v rodinách jsou stále řidší, křesťanské hodnoty se předávají stále méně. Ztrácí se důvěra mezi rodiči a dětmi. Děti ponechané samy sobě ztrácejí orientaci, stávají se duševně a duchovně líné a hledají si ty nejlehčí cesty, které často vedou do zkázy.

Sestra Elvíra cítí stále zřetelněji, že musí následovat zvláštní Boží volání. Byly jí dány zvláštní dary pro zbloudilé, dezorientované a osamělé mladé lidi, pro drogově závislé a alkoholiky. Kdyby tyto dary nepředávala, připadala by si jako zlodějka. „Právě ze situace v mé vlastní rodině se zrodila zvláštní láska k závislým a plamenná touha věnovat se jejich uzdravení a duchovnímu obrácení. Odpustila jsem svému otci a milovala jsem ho,“ dosvědčila.

Touto cestou chtěla jít i dále. Jen Bůh mohl narkomany skutečně uzdravit a jen na Bohu měli zůstat závislí, a na jednotlivých lidech, které jim Bůh pošle. Proto sestra Elvíra nepřijímá žádné peníze od veřejných institucí. Mladí lidé mají cítit, že Bůh je skutečně zde, že on má o ně zájem a bdí nad nimi - 24 hodiny denně. „Těžko se jim to vysvětluje, musí mít možnost to ohmatat vlastníma rukama.“

Dlouho nemají mladíci matrace. Spí na trávě, kterou přes den nakosí. Aby poznávali Boží vůli a cestu denně znovu a znovu, scházejí se sestry pravidelně k modlitbě. Pak mládenci vstávají a jdou na pole. „Po měsíci přišel jeden a ptal se, že by rád věděl, co to děláme, když sedíme spolu pohromadě. Když vzali mladí lidé do rukou modlitební knihu, byl to okamžik nesmírné vděčnosti Bohu. Věděla jsem, že jsme na správné cestě,“ vzpomíná sestra plná radosti.

Hoši ještě neporozuměli lásce Boží, ale pochopili lásku sester, protože ty byly ochotny vzít na sebe pro ně jakékoliv strádání. „Teoretizovat o Božím milosrdenství nic nepomůže. Mladí musí vidět, že my samy jsme milosrdné.“ A později chtějí poznat důvod.

 
 

Počet mladých, kteří vyhledávají pomoc sester, roste. Všechna lůžka v domě jsou obsazena a pro nově příchozí není místa. Zavládne bezradnost. Prozřetelnost je však nenechá v nesnázích. V roce 1986 přichází na návštěvu Vicka, vizionářka z Medžugorje. Dodá sestře Elvíře mnoho odvahy. „Pracujte dále - řekla,“ vzpomíná sestra přesně. A den nato přišel šek na 70 milionů lir. „Dobro nemůžeme a nesmíme nikdy omezovat,“ vysvětluje mi sestra Elvíra. Vicka měla pravdu. Dobro neděláme my. Dobro je Bůh. Obdivuhodné dobrodružství.

Jsem neuvěřitelně dojata její hlubokou láskou. „Pokaždé, když o tom vyprávím, mluvím i sama k sobě a poznávám znovu s úžasem to obdivuhodné, co Bůh právě dělá. To rozmnožuje moji víru. Tak věřím stále více v Ježíše z Nazareta, který zemřel a vstal z mrtvých, který žije a je přítomný, těší a dodává odvahy, který tě objímá a dává ti sílu. Jak je to krásné, tolik touhy se ve mně probouzí po setkání s ním, zdá se, že se nebe a země dotýkají, když začnou zvonit kostelní zvony.“ A mateřsky něžný pohled objímá všechny a uzavírá do jejího srdce.

Nyní je tedy takových domů 45 po celém světě, jen v Brazílii jsou tři a také jeden v Medžugorje, kde se mladí „silněji a hlouběji modlí“. Co se odehrává v jejich životě? „Na všechny tyto otázky mohu odpovědět jen krátce. Kdo chce přijít do společenství, je nejdříve informován a pak poslán domů, aby si to rozmyslel. Slyší: bez cigaret, bez alkoholu, bez peněz, bez hlasité hudby, bez televize, bez novin, zpočátku i bez návštěv rodičů a bez psychologů. Všechno to drogově závislí dosud měli, ale dávali přednost drogám. Nyní jim drogy bereme a oni vidí, co jim zbylo,“ vysvětluje sestra Elvíra. Navíc je jen práce - víc než dost.

Kdo vstoupí do Večeřadla, učí se pokoře, ale je svobodný od tlaků a zvyků. Nesmí nosit oděv, který by chtěl, nesmí si udělat kávu, když má právě chuť nebo se podívat na zprávy. Chce někdo při takových omezeních vůbec vstoupit? Víc než dost. Když jim jinak řekneme, že milujeme jejich život, tento drahocenný život, to, co zůstane, když všechno ostatní odpadne. Kromě toho nesmí rodiče zaplatit za jejich pobyt ani haléř, ani stát ne.

Elvíra vysvětluje: „Peníze byly zatím pro tyto lidi smrtící prostředky. Je dobré, když nyní nehrají žádnou roli. Kamkoliv peníze přijdou, omezují.“ „Co se stane, když rodiče nemohou platit, stát platit nechce, a mladí ještě nejsou vyléčeni?“ O peníze se zde nikdo nestará. A to nesporně osvobozuje. Až dosud se Prozřetelnost postarala, že každý mohl zůstat tak dlouho, jak chtěl.

 
 

Sestra Elvíra říká s úsměvem: „Naše placení je láska. Podívejte se na ty mladé: předtím byli na smrt smutní, teď jsou šťastní, plní radosti, chuti k činu. To je naše odměna!“ Právě to jsem plná úžasu viděla ve Večeřadle v Kleinfauenheid nebo v Saluzzo. Ti hoši nejen září, oni mají zcela nevinné tváře a otevřený pohled. Jsou to opravdu někdejší narkomani, kteří prožili to nejhorší? Tyto svěží tváře vidí nově příchozí, kteří zde mohou přes den pobývat. Vidí radost, chuť k životu, přátelství, které je spojuje, svobodu, úsměvy a ochotu k pomoci, kterou mají pro nováčky.

Kdo to zažije, je fascinován. Nově příchozí je 24 hodin denně doprovázen svým „andělem strážným“, ten je tu pro něho, zná jeho problémy, láskyplně podpírá při pokušení vzdát to, pomáhá při práci, která je mu přidělena: v pekárně, prádelně, kuchyni… Tak se učí ocenit, co může vydělat svýma rukama při odříkání a úsilí. A v dobrých rozhovorech roste ochota k důvěře.

To, co mladí lidé vyzařují, co vykonávají, bylo by bez modlitby stejně nemožné, jako enormní výsledky. Ty jsou neporovnatelně vyšší než kdekoliv jinde. Hlavním důvodem závislosti je vzdálenost od Boha. Proto existuje dobrý lék na drogy: Bůh. V každém domě je kaple, ve které se přítomní shromažďují několikrát denně. Ještě jedna nabídka: tři růžence denně. Sílu zůstat a úspěšně vydržet dává jen modlitba. Toto dědictví předávají již dvacet let jedni druhým.

„Jednoho dne přišel jeden nováček a řekl, že se nikdy nemohl modlit a věřit. Uklidnila jsem ho: ‚Dělej to, co ostatní. Jednoduše si klekni. Víru převezmu za tebe já.’ V té kapli je ustavičná adorace. V adoraci se děje proměna duší. Jen když jsme blízko Ježíši, můžeme se učit ho milovat,“ je zkušenost sestry Elvíry.

Sestra Elvíra je neobyčejně odvážná žena, kterou za ta léta neodradily ani těžkosti s úřady, s policií a farnostmi. Všechna tato protivenství ji nedokázala připravit o její lásku k lidem. Vidím to zde v tomto společenství. Pro každého je tu láskyplně a osobně. Zná skutečně jménem všechny své svěřence na světě, jak se tvrdí? Kdokoliv s ní chce mluvit, s tím mluví řečí lásky, o které říká, že ji potřebuje každý, každý ji může vidět a porozumět jí. Specialitou společenství Cenacolo je láska.

 

Alexa Gaspariová
Z Vision 2000 - 1/2004 přeložil -lš-